Krasa
je
abstraktni
pojem, s nim? se setkavame v mnoha oblastech lidskeho byti. Vyznamem tohoto pojmu se zabyva p?edev?im
filosoficka
disciplina zvana
estetika
(p?vodn? od ?eckeho
aisthesis
, smyslove vnimani). Krasa je v?ak pouze jednou z tzv. estetickych kategorii (dal?i jsou o?klivost,
vzne?enost
aj.) a v ramci estetiky postupn? ztraci dominantni misto.
[
zdroj?
]
Krasa je bu? pova?ovana za kvalitu p?itomnou v n?jakem
jsoucnu
(?lov?ku, krajin?, pisni, my?lence, nauce), ktera v nas budi
libost
(podle
Immanuela Kanta
tzv.
nezainteresovane zalibeni
, vztah, ktery vylu?uje jakykoli prakticky zajem na v?ci), nebo je krasa v?ci vnimatelova p?istupu k v?ci (?krasa je v oku pozorovatele“); pak se ukazuje, jak je krasa zavisla na
konvencich
. Krasu jako jsouci
imanentn?
ve v?ci chape tzv.
esencialismus
, krasu jako v?c vnimatelova postoje tzv.
konvencionalismus
. Analogickymi pojmy jsou esteticky objektivismus a subjektivismus. Objektivismus v??i, ?e schopnost vnimani a posuzovani krasy, n?kdy ozna?ovana jako ?smysl pro krasu“, vkus nebo cit, lze u subjektu vycvi?it, kultivovat a dosahnout tak stavu ?idealniho pozorovatele“. Pokusem o kompromis mezi objektivismem a subjektivismem je definovat krasu jako intersubjektivni, skupinovy jev. V?da se pak pokou?i i za pomoci po?ita?ovych model? vytvo?it typickou (pr?m?rnou) krasu (nap?iklad obli?eje), vysledky ale n?kdy budi rozpaky, takova krasa byva n?kdy ozna?ovana za "napadn? nezajimavou" ?i "nedra?divou" - s tim souvisi prastary poznatek um?lc?, ?e k dokonalosti krasy pat?i jeji jista naru?enost.
V d?jinach vzniklo n?kolik p?istup? ke krase. Klasicke koncepce, je? na?ly sv?j vrchol v
renesanci
, nap?. v dilech
italskych
mali?? jako byli
Sandro Botticelli
a
Raffael Santi
nebo v
architektu?e
(
Andrea Palladio
a jini), ji davaji do souvislosti s
harmonii
a
symetrii
. Definuji tedy krasu ve vztahu mezi krasnym objektem jako celkem a jeho ?astmi: ?asti by m?ly stat ve spravnem pom?ru k sob? navzajem (nap?.
zlaty ?ez
) a vytva?et tak integrovany harmonicky celek.
Hedonisticke
koncepce vidi nezbytnou souvislost mezi krasou a pot??enim - krasny p?edm?t by m?l vyvolat n?jakou
senzualni
, slastnou odezvu v
organismu
. Jine koncepce definuji krasu p?edm?tu jeho hodnotou, funkci nebo tim, zda je schopen v nas vyvolat laskyplny p?istup.
Krasa je ov?em take socialnim jevem (vztahovani se spole?nosti ke vzhledu, zejmena lidi), a ten pak studuji
sociologie
,
antropologie
,
kulturalni studia
?i jine
humanitni a socialni v?dy
. Zvla?tni zajem o krasu maji
feminismus
a
genderova studia
). Dobove idealy krasy a snaha se jim p?izp?sobit mohou u n?kterych lidi vest k psychickym ?i zdravotnim problem?m.
Diskriminace
na zaklad? vzhledu byva nazyvana lookismus nebo atrakcionismus.
Nejran?j?i zapadni teorii krasy lze nalezt v dilech ranych
?eckych filozof?
, tzv.
p?edsokratik?
. Ji? v jednom
Herakleitov?
fragmentu (?. 106) je zmi?ovana krasa: "Pro Boha jsou v?echny v?ci krasne, dobre, spravne," pi?e Herakleitos.
Pythagoras
pojal krasu jako nastroj pro moralni vychovu du?e. Psal o tom, jak lide pro?ivaji pot??eni, kdy? vnimaji zrakem nebo sluchem n?jakou uspo?adanou formu. P?imo
matematickym
zp?sobem toto uspo?adani prozkoumal v
hudb?
, kdy? definoval zakladni pom?ry v
harmonickych stupnicich
. Pro v?echny
pythagorejce
se krasa stala neodpojitelnou od matematiky a mo?nosti matematickeho vyjad?eni. Byli to prav? pythagorejci, kdo spojili vizualni krasu s proporcemi
zlateho ?ezu
.
Sokrates
za?al krasu chapat jako projev bo?ske dobroty.
Xenofon
uvadi, ?e tento nazor zminil v rozhovoru s
Aristippem
. Krasa se stala p?edm?tem zajmu i Sokratova ?aka
Platona
. V jeho dile
Symposion
je rozvinuta teorie ideje krasy za pomoci vykladu velekn??ky Diotimy. ?lov?k se podle Platona k ideji krasy postupn? propracovava. Nejd?ive vnima krasu narcistickou, krasu vlastniho t?la a tva?e. Pote se u?i ocenit
erotickou
krasu ciziho t?la. Pote se nau?i vnimat krasu du?e. Posleze se m??e propracovat na vy??i stupe?, kdy po?ina vnimat krasu v institucich a zakonech. Patym stupn?m je vnimani krasy poznani. Nakonec se m??e ?lov?k nau?it vnimat krasu jako takovou, krasu samu o sob?, ideji krasy. Tehdy take podle Platona krasa splyne s pravdou. Platon take pojednava o krase ve svem dialogu
Faidros
. Krasu zde ozna?il za ideu ?nici nad v?emi ostatnimi idejemi. Krasa tak vlastn? splyva s bo?stvim.
Aristoteles
definoval krasu ve spise
Metafyzika
jako ?ad a symetrii. Vraci se de facto k pythagorejskemu pojeti, kdy? tvrdi, ?e ke krase se lze dobrat matematickymi metodami. Vid?l take vztah mezi krasou a ctnosti.
?imsky
filozof
Cicero
v dile
De Natura Deorum
obnovil sokratovske pojeti, kdy? krasu ozna?il za d?kaz bo?i existence.
Ve
st?edov?ku
scholasti?ti
filozofove za?adili krasu mezi transcendentalni atributy
byti
.
Svaty Augustin
?ekl: ?Krasa je skute?n? dobrym Bo?im darem; ale aby toto dobro nebylo p?ecen?no, B?h ho rozdava i bezbo?nym.“
Toma? Akvinsky
ve svem spisu
Summa Theologica
popsal t?i podminky krasy:
integritas
(celistvost),
consonantia
(harmonie a proporce) a
claritas
(za? a jasnost).
[1]
Spojovani sv?tla s krasou bylo ve st?edov?ku velmi typicke.
Vzestup zajmu o pojem krasy nastal v ranem
novov?ku
. Nap?iklad skotsky filozof
Francis Hutcheson
tvrdil, ?e krasa je ?jednota v rozmanitosti a rozmanitost v jednot?“. Napsal, ?e krasa neni ani ?ist? subjektivni, ani ?ist? objektivni.
Immanuel Kant
v??il, ?e nem??e existovat ?univerzalni kriterium krasy“, a ?e pro?ivani krasy je subjektivni, nicmen? take dosp?l k nazoru, ?e p?edm?t je pova?ovan za krasny, kdy? se zda, ?e vykazuje ?u?elnost“. Rozli?oval ?volnou krasu“ od ??ist? zavisle krasy“. U prvni nazname koncept, tedy "jaky by p?edm?t m?l byt" (nap?. mu?le nebo hudba), u zavisle krasy takovy koncept zname a m??eme s nim p?edm?t pom??it (budova, lidske t?lo).
V obdobi romantismu
Edmund Burke
od sebe odli?il krasu a
vzne?enost
. P?ikladem mu byla
gotika
, ta je podle n?j vzne?ena, by? neni krasna v klasickem (staro?eckem, harmonickem) smyslu.
Friedrich Nietzsche
tvrdil, ?e "v?le k moci je v?li ke krase".
Ve 20. stoleti pojem krasy p?estal filozofii do zna?ne miry zajimat, podobn? i um?ni. P?edm?tem reflexe se stalo a? toto samotne opu?t?ni, tato absence krasy v modernim a postmodernim sv?t?. Americky
analyticky filozof
Guy Sircello
uvedl, ?e se odpov?dna filozofie musi ke krase vratit a spojil ji s "?ivosti, sm?losti a jemnosti".
[2]