Londynska smlouva byla podepsana 30. kv?tna 1913 . Byla vysledkem londynske konference v letech 1912?1913, ktera se zabyvala uzemnimi zm?nami vyplyvajicimi z vysledk? prvni balkanske valky . ^[1] Londynska konference skon?ila 23. ledna 1913, pote co se v Osmanske ?i?i uskute?nil p?evrat a osmansky velkovezir Kamil Pa?a byl nucen odstoupit. V?dce p?evratu Enver Pa?a pak p?ikazal odchod osmanske delegace z konference, a Londynska smlouva tak byla nakonec podepsana bez Turk?. Signata?i byli tudi? jen ?lenove vit?zneho Balkanskeho svazu ( Srbsko , ?ecko , Bulharsko a ?erna Hora ) a velmoci Spojene kralovstvi , N?mecko , Rusko , Rakousko-Uhersko a Italie . Smlouva m?la dva hlavni body: 1. Cele evropske uzemi Osmanske ?i?e na zapad od linie mezi Enosem (dne?ni Enez) u Egejskeho mo?e a Midii (dne?ni Kıyıkoy) u ?erneho mo?e bylo postoupeno Balkanskemu svazu, krom? uzemi Albanie. 2. Osmanska ?i?e se z?ekla ostrova Kreta .

D?sledky [ editovat | editovat zdroj ]

Ze smlouvy vyplyvaly dva problemy. Za prve, ne?e?ila rozd?leni vybojovaneho uzemi mezi ?leny Balkanskeho svazu. Srbsko odmitlo provest rozd?leni dohodnute s Bulharskem v jejich p?edb??ne smlouv? z b?ezna 1912, nebo? aktualni vojenske rozd?leni sporneho uzemi ( Vardarske Makedonie ) pro n?j bylo vyhodn?j?i. 16. ?ervna 1913 tak vypukla druha balkanska valka , do ni? se znovu zapojila i Osmanska ?i?e v nad?ji na zisk uzemi ztracenych v prvni balkanske valce. Bulha?i byli pora?eni a Osmane dosahli n?kterych zisk? na zapad od linie Enos-Midia. Kone?ny mir byl stvrzen Bukure??skou smlouvou dne 12. srpna 1913. Mezi Bulhary a Turky byla uzav?ena samostatna Konstantinopolska smlouva, ktera do zna?ne miry definovala sou?asne hranice mezi ob?ma zem?mi.

V Londynske smlouv? v?ak z?stala nedo?e?ena i otazka albanskeho uzemi, kterou mezi sebou m?ly vyjednat velmoci, jak smlouva explicitn? uvad?la. Rakousko-Uhersko a Italie siln? podporovaly vytvo?eni samostatne Albanie. ?aste?n? to bylo v souladu s dlouhodobou rakousko-uherskou politikou vzdorovani srbske expanzi k Jadranu . Rusko naopak podporovalo Srbsko a ?ernou Horu. N?mecko a Britanie z?staly neutralni. Vysledkem byl nakonec tzv. Florentsky protokol ze 17. prosince 1913, ktery ustavil nezavislou Albanii , ale na okle?t?nem uzemi, hranice nekopirovaly hranice etnicke. To vyvolalo dal?i nespokojenost. Velmi nepopularni se zav?ry staly mezi ?eckym obyvatelstvem ji?ni Albanie, ktere se zahy vzbou?ilo a vyhlasilo autonomni republiku Severni Epirus. Take Albanci m?li ? a mnozi maji dosud ? tendenci pova?ovat smlouvu i protokol za nespravedlnost, proto?e zhruba polovina p?eva?n? albanskych uzemi a asi 30 % albanske populace byly ponechany mimo hranice noveho statu. ^[2] Nap?ti to na Balkan? zp?sobuje a? do sou?asnosti.

Reference [ editovat | editovat zdroj ]

V tomto ?lanku byl pou?it p?eklad textu z ?lanku Treaty of London (1913) na anglicke Wikipedii.

Externi odkazy [ editovat | editovat zdroj ]

• Obrazky, zvuky ?i videa k tematu Londynska smlouva (1913) na Wikimedia Commons