Inspirace
(z
lat.
in-spirare
, vdechnout) m??e znamenat:
Ve vztahu k um?lc?m a zejmena k basnik?m vyjad?uje slovo inspirace udiv poslucha?? nad tim, co doka?e basnik vyvolat jen prost?ednictvim slov, ?e?i. Ale i basnici sami ?asto vyjad?ovali zku?enost ?napadu“, ne?ekane my?lenky, kterou si nevymysleli, nybr? ktera je ?p?epadla“, p?ipadn? i pronasledovala. Na tom je zalo?ena romanticka p?edstava
muz
nebo
genia
, p?vodn? ?eckych polobo?stev, ktera lidem p?ina?eji a ?vdechuji“ my?lenky. Podobn? jako v??tci pokladali se i basnici n?kdy za pouhe mluv?i nadlidske inspirace.
Platon
ve "Faidru" mluvi o ?ilenosti (
mania
) a o vytr?eni (
enthusiasmon
) nad krasou.
[1]
Basnickou inspiraci se zabyval nap?iklad
Friedrich Nietzsche
.
Starov?ka p?edstava inspirace navazala na posvatne nad?eni (
entuziasmus
) v??tc?, kte?i p?i slavnostech upadali do extaze, a p?enesla je i na basniky a um?lce. V k?es?anskem pojeti znamena inspirace vnuknuti, ktere pochazi od
Boha
. V silnem vyznamu u?ivali slovo inspirace
romantici
a pat?ilo take k uct? geni? v
19. stoleti
.
My?lenka p?imeho Bo?iho vnuknuti se vyskytuje u
starozakonnich
prorok?
, nap?iklad: ?Lidsky synu, mluv k izraelskym star?im a ?ekni jim: ?Toto pravi Panovnik Hospodin: ...“
[2]
K?es?anska teologie tuto my?lenku p?evzala a vyjad?ila pojmem inspirace, ktery znamenal bo?sky p?vod Bible jako Bo?iho zjeveni. U? ve st?edov?ku se ale objevuje my?lenka, ?e Pismo je p?imy diktat Bo?i ? my?lenka doslovne ?ili
verbalni inspirace
. Tu pak zastavali mnozi teologove a? do 19. stoleti a objevuje se i dnes u takzvanych
fundamentalist?
.
?
|
Toho si bu?te p?edev?im v?domi, ?e ?adne proroctvi v Pismu nevznika z vlastniho pochopeni skute?nosti. Nikdy toti? nebylo vy??eno proroctvi z lidske v?le, nybr? z popudu Ducha svateho mluvili lide, poslani od Boha.
|
“
|
? Druhy Petr?v 1,20-21
|
Fundamentaliste
take ?asto argumentuji pozdnim deuteropavlovskym
listem Timoteovi
, kde pisatel mj. pi?e, ?e "ve?kere pismo pochazi z Bo?iho Ducha" (?ec. theopneustos ?ili "vdechnute Bohem"), sr. 2 Tm 3, 16.
Katolicky
postoj je ale takovy, ?e Bible byla Bohem inspirovana ve v?ech ?astech, ale nikoli Bohem p?imo sepsana ?i nadiktovana. Prav? proto se pou?iva pojem inspirace. Nejen B?h ale i svatopisci jsou pova?ovani za skute?ne autory, proto?e ?z popudu Ducha svateho mluvili lide“ a B?h tak mluvi lidskym zp?sobem. Proto je pro porozum?ni tomu, co cht?l svatopisec vyjad?it, pot?ebne patrat po jeho dobove a kulturni situaci, po zp?sobech vyjad?ovani b??nych v jeho dob? a rozum?t pou?itemu dobovemu literarnimu stylu.
[3]
[4]
Inspirace tak garantuje to, co cht?l svatopisec skute?n? vyjad?it, i kdy? se to neomezuje na ?ist? nabo?enske tema. Negarantuje ale autorovo kulturni pozadi, ktere je v autorov? textu patrne ale neni p?edm?tem vypov?di (nap?. biologicke ?i astronomicke znalosti).
- ↑
Platon,
Faidros
241e, 249e, 253a, 263d
- ↑
Ezechiel
20,3; viz te? 29,3; 33,2 aj.
- ↑
Srov.
Druhy vatikansky koncil
, konstituce
Dei Verbum
12. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02],
Dostupne online
- ↑
H?EBIK, Josef: V?eobecny uvao do Pisma svateho. P?edna?ka na Katolicke teologicke fakult?, UK v Praze, Katedra biblickych v?d, kap. 2.2.2.4
Dostupne online
- S. Fischerova ? J. Stary,
P?vod poezie: prom?ny poeticke inspirace v evropskych a mimoevropskych kulturach.
Praha: Argo, 2006 - 302 s. 21 cm
ISBN
80-7203-852-4
- P. Pokorny,
Literarni a teologicky uvod do Noveho zakona
. Praha: Vy?ehrad, 1993 - 333 s.
ISBN
80-7021-052-4