Fatalismus

Fatalismus (z lat. fatum , osud a fatalis , osudovy) je ?ivotni postoj nebo nazor, zalo?eny na p?esv?d?eni, ?e v?echno d?le?ite v ?ivot? a na sv?t? je vice men? p?edur?eno osudem a ?lov?k to nem??e ovlivnit. A? ud?la cokoli, o vysledku rozhoduje osud. Na rozdil od determinismu , ktery v?echny udalosti poklada za ur?ene minulymi p?i?inami, fatalismus si v?ima jen n?kterych a pro ?lov?ka zvla?t? vyznamnych udalosti nebo jejich kone?neho vysledku.

Historie [ editovat | editovat zdroj ]

V p?edsokratovskem ?ecku se osud (?ec. heimarmene moira ) ?i nutnost (?ec. ananke ) pokladal za tu nejmocn?j?i a jedin? rozhodujici silu, ji? podlehaji dokonce i bozi. Tak je tomu u Homera i u ?ady filosof? ( Parmenides , Herakleitos , Thales ) a podobnou roli hraji v lidovych pohadkach sudi?ky. Podle pov?sti, kterou zpracoval Sofokles , p?edpov?d?la thebskemu krali Laiovi v??tba, ?e pokud bude mit syna, dopusti se otcovra?dy a incestu s vlastni matkou. Kral da proto maleho Oidipa odnest do lesa, aby se ho zbavil ? a p?esto se v??tba splni. Proti p?edstav? osudove ur?enosti se postavil Anaxagoras a ov?em Sokrates a Aristoteles , kte?i zd?raznili lidskou schopnost jednat a odpov?dnost za d?sledky. Fatalisticke my?lenky se ale znovu objevuji hlavn? ve stoicismu , v gnozi a u hermetik? . V pozdnim starov?ku je fatalismus ?asto spojen s p?esv?d?enim o osudovem p?sobeni hv?zd a s astrologii .

V judaismu se fatalisticke postoje objevuji teprve v helenistickem obdobi ( Kniha Kazatel ). Take v k?es?anstvi , kde je jeden B?h stvo?itelem a svrchovanym panem sv?ta, a kde se klade velky d?raz na lidske jednani, nebylo pro fatalismus misto. Trvale platne k?es?anske odsouzeni fatalismu pochazi od Augustina . V n?kterych v?tvich k?es?anstvi, ktere zvla?? siln? zd?raz?ovaly lidskou zavislost na Bohu a jeho pomoci, v?ak vznikla nauka o bezmoci ?lov?ka v??i zlu, a take u?eni o predestinaci . ?lov?k podle ni sice musi jednat co nejlepe, B?h v?ak p?edem vi, jak to s nim nakonec dopadne. Timto p?edv?d?nim je osud ?lov?ka u? p?edem zpe?et?n, ?lov?k sam o tom ale nevi a musi se co nejvice sna?it, proto?e prav? to je take Bohu p?edem znamo. Nauka o predestinaci hrala d?le?itou roli v reformaci , zejmena u Jana Kalvina . Je roz?i?ena take v islamu .

Klasicky fatalismus se obnovil v humanismu jako p?esv?d?eni o bezmoci jednotliveho ?lov?ka, ktery se musi smi?it s tim, ?e o jeho osudech rozhodnou jini. ?asto byl spojen s p?esv?d?enim o vlivu hv?zd na lidske osudy a s astrologii. N?kte?i novov?ci myslitele dokonce vy?adovali, aby ?lov?k svemu osudu v?dycky p?itakal, aby se s nim nejen smi?il, ale aby jej miloval ( amor fati ? Spinoza , Schopenhauer , Nietzsche ). Prav? p?i kritice t?chto nazor? byl po?atkem 18. stoleti ve Francii poprve pou?it termin fatalismus, a to spi?e jako nadavka.

R?zne formy fatalismu jsou b??ne v mimoevropskych kulturach a jsou velmi roz?i?eny i na Dalnem vychod?, v hinduismu , nap?iklad jako nauka o opakujicich se vesmirnych epochach ( kalpa ).

Sou?asnost [ editovat | editovat zdroj ]

V sou?asnosti se s obecnym agnosticismem ?i?i take p?esv?d?eni o ur?ujici moci osudu, ktery se lide sna?i odhalovat r?znymi pov?re?nymi postupy, zejmena astrologii a v??t?nim. Fatalismus m??e byt ov?em take ospravedln?nim pro ne?innost a lhostejnost, je? se mohou maskovat jako ?v?decky“ determinismus. V sou?asne analyticke filosofii se vedou diskuse o tom, do jake miry je fatalismus logicky sporny; ^[1] a? je tomu jakkoli, zda se, ?e ma-li mit n?jaka diskuse smysl, musi vyjad?ovat n??i svobodne nazory a nem??e byt osudov? determinovana.